Větu „Slečno, milujete mého muže?“ jsem našla v brakovém ženském magazínu, byla nadpisem článku o manželské nevěře. Byl to banální text a stejně banálně až trapně vyznívala jeho titulní věta. Nadpis sám, vytržený ze svého kontextu, tenkrát mě něčím zaujal i pobavil. Vystříhala jsem z něj některá písmena a z bizarní otázky vznikl neméně bizarní příkaz: "Milujte mého muže". Absurdita a současně neuchopitelná dráždivost oné dvojí věty, její různorodá interpretace, odvislá z osobní zkušenosti a rozpoložení každého jednotlivce, mě inspirovaly natolik, že jsem se rozhodla učinit z ní jádro nadcházející výstavy.
Navázala jsem tak na předchozí rok, kdy jsem rovněž pracovala s jazykovými přesmyčkami, výstřižky z novin a útržky reklam. Nově jsem text propojila s odkazy k mému dětství 80. let. Jako většina dětí jsem milovala proměnlivé flip-flop obrázky a hlavně neonové nápisy ve městě. V šedi doznívajícího socialismu bývalo ovšem nepříjemným pravidlem, že některá písmena na neonech nesvítila.
Nápis "Slečno, milujete mého muže?" jsem odlila z pryskyřice, nezabarvená písmena imitují nefunkční neony z komunistické éry. Nechala jsem vyrobit asi tisíc kusů lentikulárních kartiček /flip-flop/ se stejnou proměňující se větou a rozdávala je lidem na potkání. Vytvořila jsem řadu anonymních portrétů, které spolu souvisely a komunikovaly navzájem. Umístěné pod nápisem mu dávaly další rozměr.
Laminátový nápis s řadou portrétů a autoportréty přizvaných autorů byly vystaveny v galerii AVU. Nicméně mým skutečným (dosud nerealizovaným) záměrem bylo neon, ve větším měřítku a strojově vyrobený, umístit do veřejného prostoru velkoměsta. Tam by mezi jinými neonovými nápisy splynul, možná zapadnul, mnozí by kolem něj prošli bez povšimnutí. Jemně provokativní odpověď, která je ukryta v nejasné a na první pohled nepochopitelné otázce, by však mohla decentně vyrušit v záplavě ubíjejících reklam, které se pro jejich agresivní povahu snažíme ignorovat.
2006
rozhovor z výstavy:
https://vltava.rozhlas.cz/slecno-milujete-meho-muze-5087421
I found the phrase "Do you love my husband, Miss?" in a women's magazine, it was the title of an article about marital infidelity. It was a banal text, and its title sounded silly. The title itself, taken out of its context, fascinated and amused me with something. When I cut some letters out, the bizarre question transformed into an equally bizarre command: "Love my husband!" The absurdity and at the same time incomprehensible irritability of the two sentences, their diverse interpretations, depending on the personal experience and mood of each individual, inspired me so much that I decided to make it the core of the upcoming exhibition / project /.
It was a follow up from the previous year, when I also worked with language anagrams, newspaper clippings and snippets of advertisements. Then I linked the text to references to my childhood in the 80s. Like most kids, I loved the changeable flip-flop images and especially the neon signs in town. In the gray times of fading socialism, however, it used to be an unpleasant rule that some letters on the neon lights did not shine.
The inscription "Do you love my husband, Miss?" was cast from resin, with uncoloured letters imitating broken neons from the communist era. I had about a thousand pieces of lenticular cards / flip-flops / made with the same changing sentence and gave them out to whoever I met in the street. I created a series of anonymous portraits that were related and communicated with each other. When they were placed under the sign, it gave them a new meaning.
A laminate inscription with a number of portraits and self-portraits of invited authors were exhibited in the AVU gallery at the Academy of Fine Arts. However, my real (not yet realized) intention was to install a neon sign, machine-made on a larger scale, in the public space of the big city. There it would blend among other neon signs, perhaps fit in, many would pass by unnoticed. However, the subtly provocative answer, which is hidden in a vague and at first sight incomprehensible question, could gently disrupt the overflow of tedious advertising we tend to ignore due to its aggressive nature.
2006