News

Galerie Caesar / Zavři oči, všechno bude fajn / 2. - 31. 3. 2021

Horní náměstí - Radnice, 779 00 Olomouc

Atomový věk

Věk, kterému propůjčil název nový zdroj energie, se formoval ve složité situaci rozděleného světa. Ve vzduchu tehdy visel světový, vše-zničující konflikt mezi Západem a Východem (vzpomeňme na Kubrikovu filmovou fikci Dr. Strangelove). Tato hrozba jako vše pronikající pocit, který právě „visí ve vzduchu“ (jak o něm psal např. Karl Jaspers, viz Atomová bomba a budoucnost lidstva. Politické vědomí v naší době), je ve světě přítomna dodnes. Atomový věk s rozpadem bipolárního světa nezmizel. Pouze se transformoval a sublimoval do nových forem. Jinou podobu měl na přelomu 40. a 50. let 20. století. Jinou v době pozdní fáze husákovského reálného socialismu, kdy prožívala Simona Blahutová (nar. 1980) své jedinečné, neopakovatelné dětství, ten čas, kdy se v člověku zakládá vše podstatné pro budoucnost.

Dítě vnímá specificky. Nerozlišuje vjemy, protože nemá vyvinuté kritické myšlení. Proč se autorka vrací právě k této době své ne-paměti? Možná právě proto. Je totiž zdrojem poznání, které je obsaženo mimo jazyk popisu a komunikace, jenž ještě není dostatečně osvojen. Dítě je součástí „jiného“ časoprostoru. Toho, který je především situační. Situace se obrazově řetězí a vyplňují dosud nestrukturovaný čas. Den je opakující se inscenace, v níž se ustavuje střídající se jistota světla a tmy (stejně tak dobra a zla). V „inscenaci“ vystupují různé známé a méně známé tváře, hlasy, zvuky a obrazy. Ale protože dítě nerozlišuje, existují po určitou dobu tyto podněty jako korálky na niti navléknuté hned vedle sebe. Igráček – socialistická hračka reprezentující mechanické pojetí člověka jako užitečné bytosti, jež se svou prací obětuje společnosti – tu vystupuje jako pseudo-pohádkový průvodce. Jeho fyziognomie je neměnná. Věčná čerstvost a věčný optimismus. Časoprostor se komprimuje do koláží, které sjednocují pocitovou rozpornost. Šedivou realitou protékají (z hlediska dramaturgie) černobílé zprávy. Barvy jsou pouze revoluční (rudá) nebo signální (černožluté pruhy). Ostatní vyplňuje tvrdost a chlad betonových šedí. Socialistická životní kultura je modelována stínem ideologické manipulace směrem k nivelizaci, prefabrikaci a redukci. Hodnotou je stejnost. Stejnost vyprahlosti. To sice dítě neví, ale cítí. Žije uprostřed divnosti, pro kterou v dospělosti nalezne kritické slovo: ABSURDITA.

Dítě je obklopeno zmrzačenou kulturou a pokřivenou společností. Všemu vládne duch výchovy v kolektivu a pro kolektiv. Něco se tu křečovitě zadrhává. Echo tohoto procesu vyprázdnění rezonuje v dobových plakátech, kalendářích, obrázkových časopisech, novinách, televizním vysílání nebo populární hudbě. Vnější nepřítel (tehdy Západ) je rozpouštěn v nedokonalém zrcadlení jeho vlastní pop-kultury. I socialismus má svůj druh konzumu. Konzum výchovný, byrokratický, prostoupený školením a řídícími orgány, které zastřihují svobodnou bytost v zakrslou bonsaj životně závislou na uměle stanovených podmínkách. Člověk budoucnosti se v socialismu nerozhoduje. Je za něj rozhodováno v plné míře. A jednoho dne rodiče zapomenou dítě u televize a ono poprvé v životě vidí jaderný hřib. Neví, co to je, ale cítí nepatřičnost. Stejně jako když poprvé vidí objímat se muže a ženu v plné nahosti. Svět se počne komplikovat. Zesložiťuje se. A dítě dospívá k jazyku, který začne situace pojmenovávat a rozlišovat. Člověk ztrácí své dětství, aby opět začal bloudit v tom, co si myslel, že konečně obsáhl. A kdesi v druhém plánu vyskakuje „čert z elektriky“, metá na přemýšlivého jedince výsměšné pohledy a varovně připomíná: Atomový věk trvá. A morální zodpovědnost za něj také.

Petr Vaňous