News

„Moc je lákavá. Mění se. Přitahuje, svádí a nabízí se. Je předmětem touhy. Je návyková. Ovládá, chce dominovat, být a stát vzpřímeně v čele. Chce určovat, vyzývat, povolávat, spojovat. Nesnáší slabost, soucit, pochybnost. Odmítá alternativy, možnosti a varianty. Je tím silnější, čím větší respekt vyvolává. Miluje strach – ten ji posiluje.

Jak je to ale s mocí a obrazem? Zkušenost říká, že obraz často byl a může být projekčním plátnem rozličných manipulativních strategií. Může být trpným nástrojem moci, která se i skrze něj dokáže lépe adaptovat na rozličné způsoby vidění, přejímat je, absorbovat a ničit základy jiných pohledů. Může. Ale nemusí. Pokud totiž obraz zůstane místem a prostorem, v němž je možno opakovaně vznášet dotazy a beztrestně dávat mnohdy protichůdné odpovědi, bude jeho smysl opodstatnitelný – může být tím, co moc a manipulaci odkrývá a demaskuje – ukazuje na ně prstem.  Třeba tak, že převrací role, mění obsazení, ruší hranice a ukazuje alternativní možnosti.

Barbora Lungová se tématem moci zabývá dlouhodobě – pozorňuje na neudržitelnost tradičního generového konstruktu stále ještě personifikujícího moc do podoby statného , sebe(si)vědomého muže. Mocensko-machistický úzus hledá a ukazuje v rozličných sférách – ve světě politiky, médií či dožívajícího lidového umění. Prostřednictvím ironizace typických atributů této kulturně kodifikované generové mužské role ukazuje, jak setrvačné jsou navyklé způsoby vnímání a přejímané vzorce chování. Množina témat a zájmů Simony Blahutové se s Bárou Lungovou dialogicky protíná tam, kde ve svých plátnech vycházejících z principů „kolážové malby“ odkazuje ke světu filmu (Twin Peaks, Kmotr), v němž ústřední roli hraje mužské ego reversibilně ujišťují-zpochybňující své předurčení. Častý je zde motiv rámu či jeho destrukce, z nějž jakoby vyprchaly původně „spoutané“ náměty. Rám, který vymezoval a určoval hranici pro vidění, se z okraje dostává do středu a tím se ještě výrazněji vyprazdňuje podobně jako další motiv – těžký rudý závěs (opona, vigvam), který přestal účinkovat jako dělící hranice mezi performativním světem a žitou skutečností a stal se dalším ze zaprášených a pošramocených reziduí původního racionalisticky přehledně vymezeného černobíle šachovnicového jeviště světa. Co bylo jasné a uspořádané, trvalé a předvídatelné, změnilo své určení, ztratilo svůj smysl, vysvléklo se z něj. Nezbývá tedy než čekat, co bude následovat. Příslib něčeho příštího totiž těžce a trapně visí ve vzduchu stejně jako nedořečená pointa. Jeviště je nasvícené, kulisy stojí. Možná přijde i kouzelník.“

Martin Mikolášek